Cestování … Tolik jsem se těšila letos na hory. Ten zájezd do Rakouska vybral manžel opravdu skvěle. Ale jako loni zase zůstanu doma sama. Tu cestu autobusem bych zkrátka nepřežila. Zastávka na odskočení dvakrát za osm hodin……to bych opravdu nezvládla. A říkat si během jízdy před tolika cizími lidmi, že nutně potřebuji zastavit…….možná jednou by to nebylo nic divného, ale třikrát za hodinu……Ne, to ne….musela bych se stydět. Bude lepší, když i tentokrát zůstanu doma a o svém problému budu vědět pouze já.

Je sama …
…a zase nevím, jak ta detektivka dopadla. Když je to v nejnapínavějším, tak prostě musím.
Už nechodím ani do kina, ani do divadla, ani na koncerty. Představa, že by se kvůli mně zvedala celá řada diváků uprostřed představení, mi bere chuť kamkoli jít. Tak jsem doma. A sama.
Muž odešel, po pěti letech mých potíží. Tvrdil, že bez sexu se v padesáti lze obejít, ale vyspat se potřebuje každý den. A já třeba čtyřikrát za noc vstávala… Milovali jsme se naposledy tenkrát, když se na prostěradle objevila mokrá skvrna…
Stejně jsem z milování mnoho neměla, když jsem měla pocit, že nevydržím ten tlak. Za rok se znovu oženil a dnes má dvě malé děti… A já zůstala sama. Sama doma…

V autobuse …
. už je to tu zase. V tom samém místě jako včera. Kdy už bude zastávka? Já to snad nezvládnu. Minule jsem jen tak tak doběhl za křoví. Ta starší dáma na mne koukala tak pohoršeně, když jsem rozrazil dveře, sotva autobus zastavil. Probůh, ona dnes sedí vedle mne. Raději vstanu! Ten pocit je tak silný, že stejně nevnímám, co čtu v dnešních novinách.
Dřív jsem jezdil do práce služebním autem. Ani dopravní zácpy mně nevadily. Poslouchal jsem v klídku radio, pozoroval okolní řidiče a dělal na blondýny za volantem taková ta gesta… No a pak jsem jednou zůstal trčet na Jižní spojce, odkud se člověk jen tak nedostane. A v tom to přišlo – ten pocit.
Nemohl jsem vystoupit, nemohl jsem nic než dřepět na sedadle a trpět.
Co by se stalo, kdybych… Jak bych to vysvětlil? Ta ostuda. Tragédie je, že to přišlo znovu a znovu. Proto jezdím autobusem, ze kterého můžu vystoupit a někde se ukrýt. Panebože,

U bazénu …
Takové vedro to už tu dlouho nebylo, rtuť teploměru se snaží o rekord, všichni se koupou a chladí svá rozpálená těla ve vodě.
Ležím na kraji bazénu a ukazováčkem přejíždím po kuličce u notebooku. Malá šipka kurzoru skáče ze strany na stranu.
„Ty workoholiku..!“, pokřikuje na mě má krásná přítelkyně. Ani nevíš, jak rád bych tam byl u tebe. Ale ne, do vody ne! Když ucítím chlad studené vody…, mám problém. Přitom voda bývala můj živel. Hned se mi chce, však víte, co myslím, a případný trapas, to ne! Té potápce v bazénu nic vysvětlovat nebudu…
To ať jsem raději za workoholika!

Za přepážkou…
…ti lidé prostě neumějí říct, co chtějí. Ta dáma velmi spěchá, je nervozní, ale aby z ní jeden páčil, proč vlastně přišla a co chce. A navíc se budu muset omluvit. Určitě si půjde stěžovat.
Už potřetí během dopoledne prostě musím. Kvůli tomu pocitu se vůbec nemohu soustředit. Snažím se pospíšit si a být brzo zpět. Co když zameškám důležitý telefonát? Jednou, dvakrát? Třikrát a dost!? Tohle dobré místo je už moje poslední. Kdybych o ně přišla, nikdo by mě nezaměstnal, v tomhle věku a ještě s takovými potížemi!
Už jsem zpět… ta paní je už pryč. Co si o mně myslí klienti? Snažím se předstírat, že musím něco neodkladného vyřídit. Vlastně ani tak moc nelžu, pocit odložit nejde!

Klíče…
… třetí, čtvrté, páté… Konečně tu je šesté patro. Dveře výtahu jsou zatraceně pomalé. Kdybych tu byl sám, mohlo by to vypadat, že to udělal pes, ale je tu i sousedka z osmého i s dcerou. Snažím se nenápadně přešlapovat. Snad si budou myslet, že tančím dobrou náladou nad úspěšným dnem.
Sakra, kde jsou klíče? Obě kapsy kabátu jsou prázdné, v saku peněženka, doklady a mobil. A ke všemu drnčí: „No čau, Karle? … Na pivo? Dnes?… Ne, to by nešlo! Možná někdy příští týden?“
A klíče nikde. Snad jsem je nenechal v autě, nebo jako posledně v kanceláři? Tenkrát jsem měl kliku, že na chodbě stála kytka s velkým květináčem… Ta už tu není. Když byl sousedův kluk malý, tak čůral z okna… To přece… Sláva, klíče jsou v kufru. Už jsem doma! Tady jsem v bezpečí.

Je vám to povědomé?

A přitom byste se tak rádi soustředěně věnovali práci, koníčkům, přátelům, bavili se, popíjeli drinky, milovali se…